Než jsi vstoupila do hudebního průmyslu, zkusila jsi velmi mnoho různorodých povolání a mimo jiné jsi byla i instruktorka bungee jumpingu. Jak jsi se dostala k takové neobyčejné profesi?
"No, přestěhovala jsem se na Floridu a již dlouhou dobu předtím jsem chtěla bungee jumping zkusit. Jeden z mých přátel to vyzkoušel zatímco jsem byla doma na prázdninách a to mě tak naštvalo, že jsem pak šla a vzala to jako zaměstnání. Takže jsem pak mohla skákat každý den. Ale stále to byl spíše jen koníček."
Vyžíváš se v adrenalinových sportech?
"Jasně, hodně moc!"
Jaké další sporty děláš?
"Miluji slaňování, rychlostní bruslení, volejbal, který není zas až tak extrémní, ale může být. Mám ráda hodně venkovních sportů. Miluji jízdu na motorce. Jsem prostě posedlá rychlou jízdou."
Kdy naposledy sis skočila?
"No páni! Asi někdy v roce 1990. Hodně dávno. Až moc!"
Co pro tebe bylo nejcennější zkušeností, když jsi pracovala jako servírka v Bluebird Cafe?
"Byla to velmi zvláštní doba. Myslím, že jsem měla obrovské štěstí získat práci, díky níž jsem se seznámila s lidmi, kteří nastartovali moji kariéru. Takže pro mě bylo moc dobré, že jsem to mohla dělat."
Jaké to bylo setkávat se s takovými velikány, textaři, umělci a přitom být stále jen servírkou s velkým snem?
"V té době to bylo dost zastrašující, ale já se jen tak nedám. Z míry mě ale třeba vyvedlo, když jsem držela v ruce kreditku prezidenta Sony Records, protože můj první instinkt je přihnat se k němu se slovy: Já jsem ta, co hledáte! Potřebujete mě! Ale to samozřejmě nemůžete udělat. Byla to pro mě tedy velmi důležité období a naučila jsem se spoustu věcí o hudebním průmyslu, za což jsem velice vděčná."
Občas se ti říká "ženská podoba Dwighta Yoakama". Líbí se ti ta přezdívka?
"Miluji ji!"
Tvé předchozí album produkoval Dwightův producent Pete Anderson, ale měla jsi někdy příležitost spolupracovat přímo s Dwightem?
"Absolvovala jsem s ním společné turné ve Státech v roce 2000."
V roce 2000? Nebylo to turné Tomorrow's Sounds Today?
"Ano a bylo to fantastické! Miluji Dwightovu hudbu, miluji jeho texty. Myslím, že Dwight je jednou z nejlepších věcí, která se objevila v country od dob našich velkých vzorů. On je tím, který zachovává tradici, je fantastický a jeho produkce je velmi kvalitní. Jsem poctěna, když někdo říká, že mu připomínám Dwightovu ženskou podobu."
Koncertovala jsi s celou řadou skvělých interpretů jako třeba s Georgem Jonesem, Alanem Jacksonem nebo Sawyer Brown. Na jaké turné nejraději vzpomínáš?
"Na Dwighta Yoakama! Tam jsem se cítila nejlépe. Cítila jsem, že všechno do sebe zapadalo. Taé jsem strávila úžasné chvíle s Charliem Danielsem. Hrála jsem s ním ale asi jen pět show. Charlie je neuvěřitelně skromný a příjemný člověk a skvěle jsme se bavili. No a pak samozřejmě turné s Georgem Jonesem! Ale řekla bych, že nejraději vzpomínám na Dwighta..."
Také jsi nahrála dvě písně Ricka Trevina - "Poor Broke Mixed Of Mess Of Heart" and "He Used To Say That To Me". Je pro tebe Rick inspirací?
"Nechci říkat, ž
e není, ale upřímně řečeno, když jsem tyto písně nahrála, neměla jsem sebemenší tušení, že je Rick také natočil. K těmto písním jsem se dostala přes jejich autory. Merle Haggard a Tommy Collins napsali "Mixed Of Mess Of Heart" a "He Used To Say That To Me" je od mého nejoblíbenějšího autora všech dob - Jima Laudermila. Hrozně moc ho miluji a uznávám. Tuto píseň napsal spolu s Johnem Scottem Sherillem. Když hledám nové písně, vždy procházím tyto konkrétní katalogy. Našla jsem tyto dvě písně aniž bych věděla, že je Rick také nahrál. Někdo mi měl něco říct!" (smích)
Čím se tvé nové album liší od přechozích nahrávek?
"Toto album je jedním z těch, na kterém jsem napsala nebo spolunapsala všechny písně. Bylo produkováno prvním člověkem, který nastartoval moji kariéru. Vůbec tím prvním člověkem, kterého jsem potkala v Bluebird Cafe, Michaelem Knoxem. Produkoval ho v mých raných začátcích v Nashvillu. Všechny písně jsou tak upřímné, jak jen mohu být. Byly napsány před mnoha lety a nikdy jsem neměla šanci zařadit je na CD. Vždy jsem pracovala s různými producenty, kterým se líbily jiné písně, ale právě tyto písně měly v mém srdci vždy zvláštní místo. Myslím, že toto je jedno z nejupřímnějších alb, která jsem kdy nahrála a tím mám na mysli to, co jsem ze sebe vydala jako textařka. Jsem také velmi poctěna tím, že mohu mít všechny své spolutextaře na tomto CD se mnou. Jsem tímto albem opravdu nadšená."
Bylo toto album nahráno ve stejné době jako 29 Nights?
"Ano, ale pouze demo nahrávky. Když jsme tehdy nahrávali nové písně, dělali jsme přes den hodně masterování a já jsem hned potom psala písně. Pak jsme je zase nahráli, zmasterovali a tak dále. Takže ano, byly nahrány zhruba ve stejnou dobu."
Jaká píseň na albu je tvá nejoblíbenější?
"Myslím, že Masquerade Of A Fool, ta titulní. Líbí se mi ten text."
Máš k této písni nějaký zvláštní vztah?
"Pocit, že jsem přesně věděla, co cítím, když jsem tuto píseň psala. A to je potom hodně působivé. Když tuto píseň zpívám, cítím se přitom velmi uvolněně. Stále si pamatuji, co se mi tehdy honilo hlavou a mohu ti říct, že je pro mě vážně těžké vybrat tu nejoblíbenější píseň z alba, když jich je tam tolik a já každou z nich nějakým způsobem zbožňuji."
Jakou ze svých písní považuješ za nejlepší? Na jakou jsi nejvíce hrdá?
"Hm, to je velmi těžká otázka. Jsem velmi hrdá na 29 Nights a moc mě mrzí, že se na rádiích ani v televizi příliš nehrála. Mrzí to nejen mě, ale i spoustu lidí z mého okolí. Řekla bych, že napsání této písně bylo pro mě tím nejpyšnějším momentem coby pro textařku. A spousta dalších teprve přijde!" (smích)
O tom není pochyb! Jak vlastně píšeš písně? Prostě si sedneš a začneš psát?
"To je pokaždé jiné. Upřímně řečeno nemám žádnou metodu. Je pravda, že ohledně těchto metod panuje velké šílenství, ale já prostě nevím. Když to přijde, tak to přijde."
Co je nejobtížnější, aby ses udržela v branži?
"Prodej cédéček, protože koncertování je pro nás velmi snadné. To je naše živobytí. Daleko horší je získat a především si udržet nahrávácí smlouvu, aby bylo možné vydávat nová CD. Dnes se navíc vše mění kvůli Internetu. Nejtěžší je tedy najít zázemí. A právě k tomu jsou labely."
Pozoruješ nějaký rozdíl v reakcích evropského publika ve srovnání s diváky v USA?
"Občas se zdá, že tady v Evropě diváci dávají přednost tradiční country. Současná produkce ve Státech je hodně komerční a moje hudba komerční není. To je můj problém v USA a taky asi největší rozdíl. Evropská rádia, labely a diváci mají radši tradiční zvuk, který mám radši i já."
Děkuji za rozhovor.
(C) Petr Mečíř 2007. Všechna práva vyhrazena.