Peter mě poprvé kontaktoval v březnu 2005, protože se mu líbily moje stránky. Rychle jsme se spřátelili a brzy byli v intenzívním kontaktu prakticky na denní bázi. Měli jsme hodně společného - Peťo měl o country muzice velký přehled, v Nashvillu měl řadu kontaktů a jeden ve druhém jsme našli parťáka, se kterým jsme jeden s druhým mohli vést nekonečné fundované hovory o muzice. A dokonce i řadu oblíbenců jsme měli společných jako třeba Alana Jacksona, Marka Chesnutta a Joea Diffieho.
První dva roky jsme byli ve spojení pouze na dálku přes Skype – Peťo byl v Košicích a já v Liberci. 
Když se pak objevila informace, že v březnu 2007 odehraje Mark Chesnutt akustický koncert v Hamburku, dohodli jsme se, že na něj společně vyrazíme. Peťo a jeho parťák Ferko Jano z Veslárů přijeli nočním vlakem z Košic do Prahy, kde jsme se přivítali jako staří známí, přestože jsme se naživo viděli poprvé. Společně s kamarádem Michalem Volfem z Litoměřic jsme se vydali na road trip do Hamburku. Samozřejmě jsme si pořádně užili i samotnou cestu a vzpomínám si, že nejvíc jsme pařili na CD s živákem od Alabamy. Koncert Marka Chesnutta byl fantastický, pouze ve třech muzikantech na podiu vypili litrovou láhev Jima Beama a na konci se už řádně sťatý Mark s každým fotografoval.
V září 2007 Veslári alias Peter & The Rowers vystoupili jako hosté na festivalu Porta v Ústí nad Labem a v té době byli v té nejlepší formě. Měli za sebou první mezinárodní úspěchy s písněmi Blind Horses a I'm Leavin', byli skvěle sehraní, jejich hvězda strmě stoupala a velmi si věřili.
Před koncertem jsem s Peťom a Ferom v šatně natočil rozhovor, který měl sloužit k propagaci jejich anglicky zpívané desky, na které zrovna pracovali. O několik měsíců později se však Peťovi bohužel opět vrátila rakovina, což přípravy na albu zastavilo a jeho vydání se již nedožil. Rozhovor proto nikdy nebyl publikován.
DŘÍVE NEVYDANÝ ROZHOVOR S PEŤOM DULOM ZE ZÁŘÍ 2007:
Jak se profesionální hokejista dostane ke country?
„Tak neviem, či sa to dá nazvať profesionálný, ale hrával som za juniorskú ligu v USA. Od malička som hral hokej a vo svojich 17 rokov som vycestoval do USA, kde som hral za juniorskú ligu v juniorskej súťaži v Bostone. Lenže, bohužiaľ, moje hokejové plány mi narušili zdravotné problémy, takže som nemohol ďalej hrať hokej, vrátil som sa domov a začal som si brnkať a hrať na gitaru. Otec mi ukázal pár akordov a dostal som sa ku country muzike a nejako mi to išlo, začal som si spievať. Veľmi som inklinoval k hudbe Johnnyho Casha, ktorý je doteraz mojím najväčším vzorom, dá sa povedať. A potom som sa dostal postupne k modernej country hudbe, začal som počúvať Alana Jacksona, Randyho Travisa, takže takto sa to vyvíjalo.“
Jak ses dostal k Veslárům?
„To je tiež long story. Začal som hrať s jednou lokálnou košickou kapelkou, Country pohoda, a tam ma objavil kapelník Veslárov, Ferko Jano. Prišiel sa pozrieť na jedno z našich vystúpení a po vystúpení ma oslovil, že zháňajú speváka do kapely Veslári, čo pre mňa bola veľká česť, pretože je to najstaršia country kapela na Slovensku. Takže som sa veľmi potešil a jednoznačne som súhlasil a odvtedy som začal s chlapcami spolupracovať a tak sa to potom pekne rozbehlo. Začali sme spolupracovať od roku 2004 a hneď na to, v lete 2005, sme boli na festivale v Hošticiach, kde sa konala súťaž kapiel, na ktorej sme vyhrali 1. miesto. Tam bolo úžasné, že hlasovali diváci a nás to veľmi prekvapilo, že nám ako Slovákom dali najviac hlasov. Boli sme na festivale jediná slovenská kapela, ako hlavná cena bolo vystúpenie na hlavnom pódiu, a tam sa to celé naštartovalo.“
Jak se vám z podařilo z Košic prorazit na mezinárodní scénu?
„Celé to začalo našou vlastnou skladbou Blind Horses, ktorú som napísal s kamarátom Mišom Truschanom, a tým sme sa dostali do sveta. Táto skladbička sa dostala na World Wide Country Chart Independent, kde sa dostala až na 3. miesto v hranosti po celom svete v country rádiách a hralo sa to cez Austráliu, dokonca aj v Japonsku, hralo sa to po celej Európe a aj v USA, takže to bol veľký úspech, ktorým sa to celé naštartovalo. Hneď na to pesnička Blind Horses sa dostala na 1. miesto najprestížnejšieho rebríčka ECMA Top 100 Chart v Európe, a tým sa to pekne rozbehlo. Pár mesiacov na to sme vydali ďalší singel I'm Leavin', ktorý je už z nového pripravovaného albumu, ktorý bude celý v angličtine. Tento singel sa takisto dostal na 1. miesto na ECMA, prekonal všetky rekordy v hranosti a udržal sa tam neuveriteľných 14 týždňov. Bol to úžasný pocit, pretože sme tam boli na 1. mieste a za nami boli také mená ako Alan Jackson, Kenny Chesney, George Strait, bol to super pocit.“
Anglické texty na chystanou desku si píšete sami?
„Áno, toto cédečko bude čisto v angličtine pre zahraničný trh a v podstate všetky skladby okrem jednej sú z vlastnej tvorby. Na textoch sme spolupracovali s vynikajúcim americkým textárom Rogerom Springerom, ktorý napísal hity pre americké hviezdy ako Mark Chesnutt, môžem spomenúť jeho skladbičku It's A Little Too Late, čo bol jeden z najslávnejších cajunov, potom napísal aj nejaké veci pre George Straita a Kennyho Rogersa. Môžem už prezradiť, že tento album bude mať názov „Honky Tonk Dream“ a už je v podstate v konečnom štádiu a dúfame, že sa nám ho podarí vydať už čoskoro.“
Proč vystupujete pod dvěma různými názvy kapely?
„My máme takú promotional company, ktorá sídli v Nashville v USA, RhonBob Promotions, oni nám navrhli, že takýto názov by bol vhodný a začali nás tak propagovať v country rádiách po celom svete. Takže takto k tomu došlo, že sme Peter & The Rowers. Predsa len Veslári by nedávalo v zahraničí vôbec žiadny zmysel, takže takto sme prišli k tomu anglickému názvu. V zahraničí teraz vystupujeme čisto ako Peter & The Rowers a na Slovensku a v Čechách ako Veslári.“
Jakými oceněními kromě vítězství v Hošticích se zatím můžete pochlubit?
„Za album Ja pôjdem sám, ktorý sme vydali roku 2006 a ktorého krstným otcom je Franta Nedvěd, sme získali cenu Aurel v kategórii country-folk a bluegrass. V Slovenskej republike je Aurel najprestížnejšie ocenenie od slovenskej hudobnej akadémie. A za to 3. miesto vo svetovom rebríčku World Wide Independent Country Chart sme obdržali cenu Emerald Award, čo je prestížna cena, ktorá sa udeľuje kapelám, ktoré sa v tomto rebríčku umiestnili do 3. miesta. A čakáme, že od tej Európskej asociácie tých 14 týždňov na 1. mieste tiež nezostane bez povšimnutia.“
Brzy vyrazíte do Ameriky. Jaké tam máte plány?
„Veľmi sa tešíme, bude to prvýkrát, čo budeme v Nashville. Ideme len ja s Ferkom, budeme tam vystupovať v kluboch v akustickej zostave, husličky a gitara. Určite sa tam pozrieme aj na nejaké vystúpenia a koncerty. Mám sa tam stretnúť s kamarátom textárom Rogerom Springerom, takisto aj s Billym Yatesom, ktorý je tiež vynikajúci textár, napísal I Don't Need Your Rockin' Chair pre Georga Jonesa a ďalšie hity. Možno sa nám podarí niečo napísať aj spolu. Uvidíme, veľmi sa tešíme.“
Peter Dula & Rowers - Chlapec a Diabol
(Ústí nad Labem - 15. září 2007)
Peťo a Fero se o měsíc později vypravili do Nashvillu (2007), kde viděli koncert kapely Diamond Rio, setkali se s Martym Stuartem a muzikanty Brentem Masonem a Paulem Franklinem, Peťo napsal nějaké songy se slavnými textaři, přesně jako plánoval, a také si splnil sen a zazpíval si v legendárním baru Legends Corner na Broadway.
O několik měsíců později však byla Peťovi bohužel již potřetí diagnostikována rakovina a agresivní nádor pojivové tkáně zastavil všechny jeho aktivity. Tři operace a série chemoterapií na Slovensku příliš nepomohly a jedinou šancí zbývala operace na Dana Farber’s Cancer Institute v Bostonu, kam se Peťo v květnu 2008 vypravil a zákrok podstoupil.
Několik dní po operaci, když byl Peťo ještě stále v Bostonu, byly oznámeny výsledky ohledně výročních cen Evropské asociace country hudby, kde Peter & The Rowers zlomili rekord a získali osm trofejí včetně nejvyššího titulu pro Umělce roku. Jelikož výsledky byly vyhlášeny ve Španělsku, kvůli časovému posunu jsem to zjistil o pár hodin dříve než Peťo v Americe. Dodnes si živě pamatuji na tu ohromnou společnou euforii, kdy se mi Peťo celý šťastný ozval a já mu rovnou ukázal nástřel již připravené tiskové zprávy. Spáchali jsme ještě improvizovaný rozhovor a vyslali tu neuvěřitelnou novinu do světa.
Operace v Bostonu se zdařila a Peťa po pár dnech pustili z nemocnice. Tehdy zbývalo jen pár dní do začátku CMA Music Festu v Nashvillu a Peťo řešil velké dilema, zda se má do Nashvillu pustit. Po zdravotní stránce to problém nebyl, ale spíš se obával, jak to bude vypadat, když se na jeho operaci v Americe pořádala veřejná sbírka a on by se jen pár dní po zákroku najednou objevil na výletě v Nashvillu. Nakonec usoudil, že případná budoucí možnost návštěvy Nashvillu je zcela ve hvězdách, a tak se rozhodl jet. Kvůli přísné karanténě z důvodu nebezpečí infekce však byl nucen vyhýbat se veřejným akcím. V Nashvillu strávil týden a většinu času musel být zavřený v domě. V té době jsme si volali každý den a Peťo velmi těžce nesl, že se mu sice splnil další sen a on byl v Nashvillu při CMA Music Festu, a přitom musel všechny akce oželet včetně společné fanklubové party Marka Chesnutta a Tracyho Byrda. Nakonec se dostal jen na dvě akce, kde byl hostem v zákulisí. Billy Yates ho pozval do své galashow The Countriest of Country, kde se Peťo setkal se svým idolem Michaelem Petersonem. Zlatým hřebem pak byla návštěva Grand Ole Opry, kam ho pozval Joe Diffie. Bylo to v Rymanově auditoriu, kde Joe představil Peťa na podiu a společně si zahráli Folsom Prison Blues. Vystoupení v Opry bylo pro Peťa jedním z největších dosažených vrcholů.
Po návratu na Slovensko byl nadále v domácím léčení. O měsíc později jsem jel do Nashvillu já, s Peťem jsme byli opět denně ve spojení a tentokrát jsem o dění v Music City informoval já jeho. Peťo mi tam také domluvil rozhovory v Grand Ole Opry s Joem Diffiem a Buddym Jewellem. V září 2008 jsem ho do Košich přijel navštívit a celý víkend jenom probírali muziku, pouštěli si klipy a poslouchali všechny natočené rozhovory, které jsem z Nashvillu přivezl. Peťovi jsem tehdy přivezl dárek - CD jeho oblíbence Stevea Warinera s osobním věnováním a autogramem.
Jelikož Peťo nemohl cestovat a vystupovat, své další sny si plnil alespoň od počítače. S Joem Diffie na dálku natočili duet Long Gone Loner, který měl velký ohlas v rádiích a na evropské hitparádě vyšplhal na 1. místo. Peťa pak velmi potěšilo, když Joe jejich píseň zařadil jako bonus na evropskou verzi své výběrovky The Ultimate Hits.
Jeden večer v srpnu měl Joe vystoupit v Grand Ole Opry a ten den odpoledne jsem mu napsal, že ho v noci budeme poslouchat v přímém přenosu. Během rozhovoru na stanici WSM650 před samotným vystoupením pak Joe poslal na Slovensko zdravici a moc hezky o Peťovi mluvil.
Peťova kapela si mezitím našla nového zpěváka Tommyho a Peťo jim začal dělat manažera a domlouvat koncerty. Kromě toho po internetu stále navazoval nové kontakty. Podařilo se mu spojit s Randym Travisem, který mu poslal podepsané DVD s jeho tehdy aktuálním filmem The Wager. Také se snažil pozvat do Evropy nějakého amerického zpěváka, se kterým by Veslári odjeli velké turné. V jednu chvíli byl ve hře Wade Hayes a nakonec se domluvila spolupráce se začínajícím zpěvákem Billym Ryanem (dnes vystupujícím pod svým skutečným jménem Billy Droze). Peťo s ním po internetu natočil duet Succeed, který byl odeslán do rádií a Billy pak v létě 2009 skutečně přijel a s Veslári odjel velkou šňůru napříč Evropou. Během tohoto turné s Billym došlo také k paradoxu, že jeden večer hráli v Litvě na Visagino pro dav čítající 20 tisíc lidí a o tři dny později v Praze pro 60 lidí v Rikatádu na Palmovce, kde si museli platit vlastní útratu a hubený honorář jim sotva pokryl nocleh v Praze. Peťo byl po celou dobu doma v Košicích a jejich koncerty na dálku velmi prožíval a měl z nich radost. Z koncertu v Rikatádu jsem mu tehdy stále posílal SMS, protože nutně potřeboval vědět, jaká píseň se právě hraje.
Peťo už věděl, že se kvůli zdravotnímu stavu do kapely nevrátí. Jelikož trávil prakticky všechen čas sám doma nebo v nemocnici, došlo tím u něho k posunu hudebního vkusu. Tím nejlepším už pro něj nebyly svižné vypalovačky od Alana Jacksona, ale svou oblibu našel spíše v pomalejších baladách Johna Denvera, Randyho Travise a Dona Williamse. Peťo se pak zkontaktoval s Lubošem Malinou, se kterým začal připravovat své sólové album, které mělo být laděno více do folku a mělo obsahovat právě takovéto pomalější balady zpívané ve slovenštině. Peťo už měl vybrané a otextované písničky a pilně se je učil, což pro něj bylo obtížné, protože v té době mu již odebrali část plic a těžce se mu dýchalo. V tomto období byl pro Peťa velkou oporou Allan Mikušek, který ho v nemocnici často navštěvoval, hráli si spolu na kytaru a Peťo k Allanovi vzhlížel jako ke svému staršímu bratrovi. Muzika byla Peťovou životní láskou a učení se nových písní bylo jeho silnou motivací, aby ve svém boji s nemocí pokračoval. K nahrávání jeho sólového alba ve studiu již bohužel nedošlo a několik nahrávek existuje jen v podobě demo verzí, které si Peťo během tréninku nahrál na svůj mobil. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval a na plánovaný chirurgický zákrok ve Frankfurtu již nedošlo. Peter Dula zemřel 10. října 2009 v košické nemocnici ve věku 28 let.
O týden později se na jeho pohřbu v Košicích ukázalo, jaké množství lidí a jejich srdcí dokázal Peťo spojit. Mezi početným davem smutečních hostů byli i zástupci z Čech, Polska i USA. Před Vánoci téhož roku potom Peťův „objevitel“ a učitel na kytaru, Laco Sasák, uspořádal vzpomínkový koncert, ze kterého se stala pravidelná akce, jenž si vzala za cíl nadále spojovat lidi blízké Peťovi. Za tímto účelem Laco vymyslel i speciální putovní cenu, tzv. „Wayfaring Guitar“, což je Petrova kytara, která je každý rok svěřena do péče vybraným umělcům. V roce 2010 na vzpomínkový koncert do Košic dorazila i delegace z Nashvillu, přijel Peťův kamarád a textař Mark Trail, který pak jeho kytaru odvezl do USA, aby ji pak předal dál Joeovi Diffiemu.
V roce 2013 dali Fero Jano a Laco Sasák dohromady album Odešiel kovboj, které obsahovalo Peťovy nejlepší skladby s Veslári. Titulní skladbou byl tribute song, který napsal legendární polský countryman Michael Lonstar, který ho nazpíval jako duet s Allanem Mikuškem.
Peter Dula za svůj krátký život rozdal spoustu radosti a v podobě jeho písní a vzpomínek se z ní můžeme těšit dodnes.
