Brad Paisley pod lupou: Reportáž z Kentucky

Na koncertě jsem měl naprosto úžasné místo, hned pod koncem dlouhé rampy, která směřovala kolmo z hlavního podia do sálu. Když nějaký účinkující běžel po rampě mezi diváky, měl jsem ho přímo nad hlavou. Měl jsem tak ideální místo na fotografování a navíc jsem mohl spatřit detaily, které divák za normálních okolností nemá šanci vidět. Díky těsné blízkosti hned pod rampou jsem tak měl možnost vidět, že Jewel si nestihla oholit nohy, Julianne Hough měla černé spodní prádlo a Chuck Wicks si vzal boty, které byly patrně starší než on sám.

Paisleyho show byla po technické stránce naprosto dokonale připravená. Za pomoci projekce na obrovských obrazovkách a skvělého ozvučení měl každý song úplně jinou atmosféru a pořád se něco dělo, např. při písni "Ticks" bylo promítáno video natočené očima klíštěte lezoucího v trávě, při písni "Online" se zase scéna proměnila v jeden obrovský matrixovský zelený spořič, projekce při "Mr. Policeman" připomínala zběsilou policejní honičku ve virtuální realitě nebo při "Celebrity" se na postranních obrazovkách promítala vtipná videa s Little Jimmy Dickensem a Billem Andersonem hrajících na kytary.

Brad byl naprosto fantastický, neustále běhal po obrovském podiu a rampě sem a tam a hrál a zpíval jako o život. Spoustu instrumentálních sól a několik akustických písní odehrál přímo nade mnou.

Když v jednu chvíli seděl na židli na konci rampy a nad hlavou mi hrál "When I Get Where I'm Goin'", stačilo zvednout ruku a dotýkal bych se jeho kolen. V tu chvíli jsem si vzpomněl na šílené fanynky Gartha Brookse, které mu na koncertech v 90. letech hňapaly po nohách a neustále jsem si opakoval: 'ovládej se, nesahej na něj, máš v kapse meet & greet, podáš si s ním ruku až pak!' Tak jsem aspoň využil příležitosti a fotil detail Bradovy boty na makro režim.

Bylo vidět, že se Paisley snaží přizpůsobit show místním divákům, a tak v Louisville mimo jiné zahrál "I Can Hear Kentucky Call My Name".

Pro zpestření odehrál i několik duetů, jeden naživo s Jewel (Haggardovu klasiku "That's The Way Love Goes") a pak dva virtuální: "Whiskey Lullaby", při kterém Alison Krauss pouštěl na videu a pak úplnou novinku "Let's The Good Times Roll", duet s B. B. Kingem z tehdy připravovaného alba "Play", přičemž Kinga rovněž pouštěl na videu.

Poměrně překvapivé bylo, že hitparádou v té době strmě šplhal vzhůru Paisleyho "znovunalezený" hit "Waitin' On A Woman" a Brad svůj aktuální singl nezahrál.

Po koncertě jsem se odebral do zákulisí na meet & greet, které jsem, musím přiznat, získal trochu protekčně díky mému kontaktu z CMA. Sice jsem měl zaplacené členství v Bradově fanklubu a na standardní fanklubácké meet & greet byl přihlášen, ale neměl jsem štěstí. Jak mi později potvrdil Bradův manažer, na každý koncert se na setkání s Bradem hlásí několik set fanoušků, ale oni jich mohou vylosovat jen několik desítek.

Organizace meet & greet byla rovněž naprosto profesionální. Aby se neztrácel čas, tak Brad nikomu nic nepodepisoval a každý účastník dostal při odchodu velkou podepsanou fotku.

Vlastní foťáky nebyly dovolené, byl tam profesionální fotograf, který fotil na velký Nikon ze stativu a všechny fotky pak byly ke stažení na Bradových stránkách.

Po mých zkušenostech z fanklubů Terri Clark a George Jonese jsem čekal, že bude setkání opravdu velmi letmé - podat ruku, vyfotit a odchod, navíc když na Brada čekalo dobrých 80 lidí. O to více mě překvapilo, jak byl Brad milý, hovorný, vyptával se a uspěchané to vůbec nebylo.

Nejprve jsem mu vyřídil pozdrav od barmanky ze zákulisí Grand Ole Opry, kde jsem byl předchozí večer, načež Brad vtipkoval, že mám štěstí, protože jeho prý do zákulisí Opry nepustí. Když jsem se ho ptal, zda se chystá na turné do Evropy, odpověděl, že by tam nejdřív muselo být víc bláznů jako jsem já. Také mi řekl, že v Evropě byl několikrát soukromě, jednu dovolenou prý strávil v Itálii a také byl v Anglii a Irsku. Brad se mě ptal na hlavní město České republiky a zda prý jsme blízko Gruzie (v té době tam zrovna zuřil válečný konflikt...).

Brad byl naprosto v pohodě, setkání bylo velmi uvolněné a fotograf nás vyzval k focení až když jsme se odmlčeli.

Při odchodu jsem dostal podepsanou fotku a v zápětí na chodbě potkal Chucka Wickse s Julianne Hough, kteří se zrovna ládovali pizzou, tak jsem je samozřejmě také ulovil na fotografii.

Byl to úžasný zážitek a lze jen doufat, že se Brad nakonec přece jen rozhoupe a vydá se na turné do Evropy, byla by to bomba.

(Brad Paisley & Petr Mečíř - Louisville, KY, 16. srpna 2008)

Předskokani

Julianne Hough (foto Chuck Wicks)

Chuck Wicks (foto Julianne Hough)

(C) Petr Mečíř 2008. Všechna práva vyhrazena.