Monty Lane Allen: Nejlepší skrývané tajemství v Nashvillu

Řekni mi něco o svém hudebním pozadí. Jaká hudba se hrála u vás doma, když jsi vyrůstal?

"Gospel. Když jsem byl malý, zpívali jsme s tatínkem a sestrou. Zpívali jsme hodně gospelu, trochu country, ale nejčastěji to bylo tak, že jsme seděli kolem stolu s kytarou a zpívali gospelové písně."

Kdo byly tvé první hudební vzory?

"Charley Pride a Hank Williams, tito dva na mě měli velký vliv. Když jsem se jako malý vracel ze školy, pamatuji se, že moje babička měla stereopřehrávač a já pořád pouštěl desku s největšími hity Charleyho Pride jako 'Does My Ring Hurt Your Finger', 'All I Have To Offer You Is Me' a 'The Snakes Crawl At Night'. 'Does My Ring Hurt Your Finger' byla vůbec první věc kterou jsem zpíval na veřejnosti. Od té doby jsem poslouchal nejrůznější styly, ale mé nejranějšími vzory byli Hank Sr. a Charley Pride. Dostal jsem se ke spolupráci s Porterem Wagonerem než Porter zemřel, sedím s Porterem v šatně, kdž tam vejde Ralpth Stanley a Charley Pride. Připravovali jsme píseň s Porterem a Kristy Lee, začali jsme zpívat a Charley Pride tam zpíval s námi a já tomu prostě nemohl uvěřit. Vždy byl mým velkým vzorem a najednou stál vedle mě a zpíval s námi. To bylo dost dobré."

Minulý týden jsem byl v zákulisí Opry, byl tam Charley Pride a já byl poctěn tím, že mi jeho syn, Charley Pride Jr. šlápl na nohu...

"Je to chlap jak hora, snad to moc nebolelo..." (smích)

Živil ses muzikou od samého počátku nebo jsi měl ještě jinou práci?

"Než jsem se nastěhoval do Nashvillu, pracoval jsem v Jižní Karolíně jako kontrolor osob, které byli podmíněčně propuštěny z vězení, což jsem dělal 5 let. Přitom jsem stále hrál a zpíval se svou sestrou a otcem. Pak jsem dostal nabídku přestěhovat se do Nashvillu, tak jsem šel. Několik měsíců jsem prodával boty, pak jsem získal smlouvu s EMI na psaní písní a začal jsem pracovat ve studiu pro jiné lidi, točil jsem demo nahrávky a zpíval sbory. A to je vlastně vše, co jsem kdy dělal. Chvíli jsem pracoval na částečný úvazek, ale pak jsem byl naštěst plně vytížen zpíváním pro jiné. Jsem velmi vděčný za každou píseň, na které jsem mohl pracovat."

Kdy ses vlastně nastěhoval do Nashvillu?

"V roce 1993 nebo 1994, už ani nevím kdy přesně. Již je to pro mě domov."

Zpíval jsi demo nějakých budoucích hitů?

"Natočil jsem píseň, která se pak objevila na albu Diamond Rio. Bylo to na tom, jak je na obalu obří meloun, víš které?"

Unbelievable?

"Jo, přesně na tom! Byla to píseň 'Start All Over Again'. Natočil jsem demo a když jsem pak slyšel finální verzi, zněla přesně jako ta moje, to bylo fakt super. Ke mně se dostala jen čistě akusticky na piano a mandolínu od jejích autorů Annie Roboff and Willa Jenningse, a bylo na mě, jak její interpretaci pojmu. Taky jsem natočil píseň Keitha Urbana a Rodneyho Crowella...

'Making Memories Of Us'? Tu nazpíval první Tracy Byrd.

"Nevím, kdy ji natočil Tracy, ale když se dostala ke mně, tak ještě neměla bridge. Ten dopsal Rodney Crowell až později. Natočil jsem dmeo pro Sony a o řadu let později pak slyšel Urbanovu nahrávku na rádiu a zarazil jsem se, 'počkat, tuhle píseň jsem kdysi nahrál'. A opět byla jeho verze velmi blízká té mé. Je docela příjemné, když slyšíte v rádiu píseń, jejíž demo jste nahráli jako první."

Kromě demonahrávek pracuješ taky jako studiový vokalista. Na jakých albech tě můžeme slyšet?

"Pracoval jsem pro mnoho nezávislých umělců, a jak už jsem řekl, taky pro mnoho textařů. Někteří z nich byli velmi úspěšní a vyhráli Grammy, jiní byli zase nováčci. Je docela zábavné, když pracujete pro někoho neznámého a on má pak náhle tři #1 hity po sobě. Každý je od úspěchu vzdálen jen 3 minuty. Pracoval jsem třeba s Doll Parton, což bylo skvělé a taky jsem dělal desku 'What I Do' s Alanem. Myslím, že Alan je opravdu tím nejlepší zpěvákem a textařem mé generace. Vždy se ke mně choval úžasně a mám díky němu nádhernou práci."

OK, moje další otázka. Co je sakra tohle? (Vytahuji podezřele vypadající vánoční CD s amatérskými animacemi na obalu. Nese název 'She Left Me For Randolph' od skupiny Xmas Balls a Monty na něm zpívá většinu písní).

"Jéé, kde jsi to sebral? Tohle odstartovalo spolupráci s mou nahrávací společností. Byl jsem najat, abych nazpíval demo několika původních vánočních písní. Zavolal mi producent a řekl, že má nějakých 10 nebo 12 písní, které by chtěl, abych nazpíval. Šel jsem do studia a natočil je velmi rychle, každou jen jednou nebo dvakrát. Pak jsem dotočili sbory a doma jsem byl před pátou odpoledne, opravdu to bylo velmi rychlé. řekli mi, že to má být anonymní nahrávka fiktivní kapely a to byla celá naše domluva. Pak se stalo to, že přišel režisér Lemeul Muniz a řekli mi, že chtějí udělat videoklip a jestli v něm budu ochotný být, když už jsem to nazpíval. Během dvou dní jsem natočili klipy k "A Soldier Coming Home" a "If I Was An Angel", zaplatili mi, já šel domů a považoval to za vyřízené. Než se vydalo CD, řekl že jim, že když chtějí vydat mé nahrávky, musí se změnit obal, protože se mi nelíbil, nebyl to můj styl. Nakonec to ale stejně vydali a pak řekli 'hele, můžeme natočit country desku. Jestli chceš, budeme ji produkovat.' Takhle to bylo. A videoklip se "A Soldier Coming Home" se pak dokonce dostal do hitparády Billboard na 69. místo. Byli jsme malá společnost, neměli žádno propagaci a byli jsme hodně překvapení, protože kdybychom tedy investovali nějaké peníze do propagace, mohlo to být ještě úspěšnější. A byl to úspěch. Maličká společnost, o které nikdo neslyšel a dostala se do hitparády. Jsem rád, že jsem tu vánoční desku natočil, protože jsem se díky ní dostal k natáčení mého debutového country alba. Mysím, že hodně dobrá je písnička "Soldier". Taky byla natočena armádní verze, která je fakt dobrá."

Máš k této písni hodně ohlasů?

"Ano, hodně. Když jsem byl v Iráku a hrál po vojenskýh základnách, videoklip byl promítán na velkých obrazovkách a vojáci chodili a kupovali tato CD. Proto jsem tuto píseň taky zařadil na country album. Nahrál jsem ji ale odlišně, jen s mandolínou a kytarou."

Natočil jsi tu desku sám?

"Ne, byla natočena ve studiu Moon & Stars Nashville, což je nezávislá společnost, která vše financovala. Měli jsme k dispozici opravdu skvělé muzikanty."

Ano, to jsem viděl - Brent Mason, Glen Duncan, Paul Franklin a dokonce Brad Paisley. Jak ses dostal ke spolupráci s Bradem?

"Znám se s Bradem už hodně dlouho a myslím, že je opravdu úžasný. Je to nejlepší kytarista široko daleko, prostě fenomenální. Znám ho ještě z dob, kdy jsem pracoval u EMI. Producenti Bruce Bouton a Lemeul Muniz jedli v barbeque restauraci a Brad tam byl taky. Začali se bavit o fotbale a Brad se Bruce zeptal, co dělá v Nashvilu a on řekl, že toči desku s Montym Lane Allenem a Brad prý řekl 'Jé, Montyho miluju!' a začal mi skládat komplimenty. Pak se Brad otočil a Bruce a povídá: 'Bruci, jestli na tom albu bude nějaké místo, kde bych mohl hrát kytaru, stačí jedno slovo a jsem tam.' Bruce mi pak volal a prý se trochu obával, jestli to neřeknu ne, ale já mu naopak řekl, ať pro Brada nějaké místo vyrobí. Měl jsem perfektní song, na kterém mohl hrát a taky zahrál. Přišel do našeho studia a byl skutečný profík. Navzdory tomu, jak je neustále zaneprázdněn, natočil svoje party a pak ještě zůstal a dalších 30-40 minut jsme si ještě povídali, na to nikdy nezapomenu. Bylo to fakt skvělé, prostě něco nezapomenutelného. Každý mi pak říkal, ať právě tuto píseň vydám jako první singl. Musíte ale dělat to, co myslíte, že je pro vás nejlepší. V časopise People se jim zase nejvíc líbila píseň 'Falling Water', ale lidi z country rádií zase moc nenadchla, možná to měl být spíš pop single. V časopise People se líbila a dokonce mě zařadili mezi 9 nových zajímavých interpretů. To od nich bylo hodně velkorysé a taky vzrušující. Jednou si to poslechli a řekli 'hej, musíme ho tam zařadit', to bylo fakt super."

Hraješ taky sólové koncerty kromě koncertování s Alanem?

"Ano, hraju v kostele Baptist Church, kde jsem vyrůstal a taky mám hodně dalších aktivit, protože Alan teď hraje jen nějakých 50 koncertu ročně, což se mi hodí. Kdyby hrál víc, bylo to taky skvělé, ale pořád nadprůměr v porovnání s jinými umělci. Umožňuje mi to věnovat se vlastním aktivitám, za což jsem moc rád."

Proč už Alan tolik nekoncertuje?

"No, takhle už to dělá řadu let, hraje kolem 45-55 koncertů ročně. Je to tak fajn. Je rád se svojí rodino, já zrovna tak a stejně tak další lidé. Funguje to skvěle."

Kdo tě přivedl ke Strayhorns?

"Bůh. Nic jiného to nebylo. Byl jsem doporučen do Strayhorns dvěma různými lidmi. Dva různí lidé mě doporučili jednomu chlápkovi. Setkal jsem se s tehdejším road manažerem a řekl jsem, ať zavolají Johnovi Wesley Rylesovi. Ten vždycky zpíval na Alanových nahrávkách a je to můj nejoblíbenější zpěvák v Nashvillu. Řekl jsem jim, že jsem s Johnem pracoval, ať mu zavolají a že ať řekne cokoliv, budu s tím souhlasit. John mi dal skvělé doporučení, já jsme ještě asi 10-15 minut hovořili a nakonec se mě manažer zeptal, jestli do toho jdu a já řekl 'No samozřejmě!' Podepsal jsem smlouvu a oni dali mi hromadu cédéček a řekli 'OK, teď se běž tohle naučit. Alan může zahrát tohle nebo může zahrát tohle.' Tak jsem se ty písně naučil a pak když jsem s nimi hrál první koncert, bylo to v Moline v Illinois. Ten den jsem zkoušeli s Alanem a já se snažil dívat do papírů a sledovat Alana a zkouška proběhla skvěle. Večer to bylo úplně jiné, já nikdy předtím v životě nebyl před tolika lidmi. Stáli úplně všude a křičeli. Alan přijde na podium, projde kolem mě a já si říkal 'wow, já hraju s Alanem Jacksonem!' Pak mě pozval do svého autobusu a ptal se mě, co jsem tomu říkal. A já mu řekl 'zrovna dneska jsem volal svému otci a řekl mu, že kromě toho, že jsem viděl narození mých dvou dětí, je tohle ta nejlepší věc, která mě kdy potkala.' Opravdu to tak cítím. Miluli Strayhorns, srdečně mě přivítali a každý má v kapele své místo, každý každého respektuje. Jsou jako moje rodina. Díky nim je to o moc snažší být neustále na cestách, když máte doma manželku a pořád musíte být pryč. Pro mě to ale skutečná práce není. Pořád se musím šťípak a říkám si, že nemohu uvěřit, že se tímhle můžu život. Jsem za to velmi vděčný. A skvělá věc na Alanovi je ta, že navzdory všem oceněním, které posbíral, a dostal jich hromady, že nikdy po koncertě nepřijde a neřekne 'dneska jste hráli skvěle' Teď nemyslím, že by nás měl chválit, ale stejně tak když se nám něco nepovede, a to se stává, tak taky nikdy nic neřekne. A to je dost dobré. Jestli hrajete dobře nebo špatně, on to moc dobře ví a v muzice se takové věci snadno přihodí. Já se hodně snažím stejně jako všichni ostatní. Cítíme se strašně, když něco zkazíme a tak se to stává. Něco zkazíme a musíme hrát dál."

Na DVD z Carnegie Hall je takový roztomilý moment, kde hrajete 'Chattahoochee', Danny udělá chybu a pak je vidět jak se všem třesou smíchy ramena.

"Jasně, to se prostě stává. Mark (McClurg - houslista) se v Carnegie Hall bavil a smál celou dobu. A ostatní taky, na které jsem se během koncertu podíval, Scott Coney, bubeník Bruce. Po většinu času udržujeme oční kontakt, pozdvihneme obočí, mrkneme nebo mě někdo pobaví, tohle všechno rodiny dělají. A je ta to taky zábava. Seděli jsme tam, bavíme se a říkáme, 'můžete uvěřit tomu, že hrajeme v Carnegie Hall?' Bylo to fakt úžasné. A Alan byl skvělý jako vždycky, prostě tam pomalu přišl na jeviště a udělal, co umí nejlíp. Přezdívám mu 'pomalý chodec' (slow walker). Pamatuješ si na Jima Browna, hráče amerického fotbalu? Pokaždé, když byl sražen k zemi, vstával velmi pomalu a pak pomalu odcházel do šatny, že si všichni mysleli, že je zraněný. A pak se vrátí, dostane míč a hodí 60 yardů. A takhle to dělal, hrál si s lidmi. A v mých očích je Alan jako Jim Brown, vždycky se hýbe a chodí velmi pomalu, a pak začně hrát 'Small Town Sothern Man' nebo 'Good Time' nebo 'Country Boy' nebo moji oblíbenou skladbu z posledního alba, 'Sissy's Song'. Když jsem tuto píseň slyšel poprvé, tak jsem plakal."

Znal jsi tu paní z této písně osobně?

"Ne, neznal. Každý ale máme někoho milovaného, každý máme nějakou Sissy, můžete vzpomínat na svého strýce, tetu nebo prarodiče. A tato píseň dodává obrovskou naději. To je mi na ní líbí nejvíc. Dodává spoustu odvahy a naděje. Myslím, že je opravdu báječná, určitě jedna z nejlepších věcí, které kdy napsal. Do té doby byla mojí nejoblíbenější písní 'Drive'. Řekl jsem mu, že si myslím, že už nikdy nenapíše lepší píseň než 'Drive' a on mi musel dokázat, že jsem se mýlil. 'Sissy's Song mě opravdu zasáhla, je to opravdu něco."

Kdy přesně ses stal členem Strayhorns?

"Před šesti lety, v roce 2002."

Takže tvůj první videoklip s Alanem byl 'It's Five O'Clock Somewhere?'

"Ano, to byl první, ve kterém jsem byl. Přišel jsem do kapely během Drive Tour."

V klipu 'It's Five O'Clock Somewhere' jsi měl zelenou košili, hodně krátké vlasy...

"Jo, a k smrti vyděšený, něvěděl jsem, co se děje. To bylo ještě před tímhle vším" (ukazuje na vánoční album na stole). "Připojil jsem se ke Drive Tour, se kterým jsme jezdili pár let a pak vyšlo 'It's Five O'Clock Somewhere', což byl obrovský úspěch. A Jimmy Buffett byl taky úžasný. Setkal jsem se s ním když jsme hráli na CMA Awards. Seděl jsem tam a hrál, každý byl na svém místě a on přišel a říká 'koukám, že tady máš někoho nového' a já ani nezvedl hlavu. Pak jsem vzhlédl před sebe a on říká 'já jsem Jimmy Buffett' a já říkám 'já jsem Monty Lane a vím, kdo jste vy'. Byl opravdu milý. A jeho bodyguard, vždycky když mě vidí, volá moje jméno, Montyyyy!!! Je to obrovský chlápek a pokaždé se ptá jak se mám a co jsem dělal, je fakt skvělý."

Řekni mi něco o životě na cestách. Jezdí všichni Strayhorns v jednom autobusu?

"Ano. Alan má svůj vlastní autobus. Obvykle ale na koncerty létá. Má vlastní autobus, který ho nabere doma a doveze ho na koncert tak dvě hodiny před začátkem show. A život na cestách, máme svůj krásný autobus, který má veškterý komfort, máme satelit, máme v autouse úplně všechno."

Jak trávíte čas během přejezdů?

"Každé ráno chodím běhat. Někdy jdu hodně brzy, jindy zas později a běhám od 4 do 10 mil. Potom posiluju, pak skočím do sprchy v místě konání koncertu. Pak si dáme něco k jídlu, zvukovou zkoušku máme kolem 3:3O a pak já a pár dalších jdeme obvykle do obchoďáku nebo Bass Pro Shopu utratit nějaké dolary. Pokud moc dlouho sedím, tak na mě přijde většinou spaní a to nechci. Je skvělé dostat se na nejrůznější místa Ameriky. Neuvědomoval jsem si, kolik měst je opravdu maličkých. Některá jsou jako to, ve kterém jsem vyrůstal. A pak přijedeme do velkých měst a zaparkujeme přímo v jejich středu. Třeba když jsme hráli v Bostonu, parkovali jsme uprostřed zahrady v centru města."

A co děláte v autobuse?

"V Jednom kuse koukáme na filmy. Jsem velký filmový fanda. Každý máme v autobuse svůj DVD přehrávač a sluchátka. Někteří si svoje kavalce úplně vytunili, třeba náš basák, ten si dal repráky přímo nad hlavu a má tam audio soustavu McDaddy. Musel si tam kvůli tomu přimontovat poličky a pianista dělá to samé. Všechno mají zavěšeno nad hlavami. Většinou ale koukáme na filmy. A teď se blíží fotbalová sezóna, kterou miluju a nemůžu se na ni dočkat a taky budeme hodně sledovat baseballové zápasy. Třeba zrovna hrajeme na jeviště, někdo se mimo podium a promluví do našich odposlechů 'Yankees prohrávají 5:4' nebo 'Yankees právě vyhráli' a já se raduji uprostřed podia 'JOO!!!' Anebo Dallas Cowboys, to je můj oblíbený tým už od dětství."

Hrál jsi na tom koncertě v Dallasu, kde Alan hrál s Georgem Straitem a Jimmym Buffettem?

"Ano, byl. Být v Dallasu bylo jako být doma. Byla to skvělá zábava, hlavně pro mě. Byl jsem na Texas Stadium, domově Dallas Cowboys. Rozhlížel jsem se kolem sebe a všude viděl parádní věci. Dallas Cowboys prostě miluju."

Super, tak moc děkuji za rozhovor.

(C) Petr Mečíř 2011. Všechna práva vyhrazena.